2.2.2008 – Jak jsme přišli o naší milovanou fenku
Měla to být vyjížďka jako každá jiná...vlastně dokonce o něco „lepší“, protože jsem ten den slavila narozeniny...vyrazili jsme jako obvykle, koně spokojeně vyšlapovali a kolem nás ještě spokojeněji pobíhala naše malá Nicky. Černá, rok a půl stará fenka křížence, jejíž věčně veselá nálada, projevující se téměř neustálým vrtěním ocásku, nás dokázala rozptýlit i ve špatných chvílích.
Po louce jsme vyšli nahoru na kopec a vnořili se po cestě do lesa. Krátký lesní úsek jsme měli rychle za sebou, po většinu času jsme klusali. Nicky převážně běžela před námi, na křižovatce na nás počkala, protože nevěděla, kterým směrem se ten den zrovna dáme. Vyjeli jsme na kraji vesnice a pokračovali po cestě do polí.
Náhle se Nicky před námi zarazila. Celá ztuhla, podívala se na nás výrazem šílence, pak se otočila a vyrazila rychle pryč. Utíkala před námi! Smáli jsme se jí. „Co blbne? Se nás asi lekla...“ Doklusali jsme k ní, opatrně po nás pokukovala zpoza rohu velikého stohu. Když jsme se přiblížili, stáhla ocas a zase utíkala. Změnili jsme směr naší jízdy, volali na ní, aby běžela za námi. Popoběhla a zastavila se. Jakoby váhala, jestli nás má nebo nemá následovat. Otočili jsme se k ní, opět začala utíkat.
To už nám začalo být divné, proč se nás ten pes najednou bojí? Slezli jsme z koní, já je oba podržela a manžel se vydal chytit Nicky. Trvalo mu to hodnou chvíli. Nicky se celá třásla, v očích vyděšený výraz. „Je to špatné, asi máme psa epileptika!“ povídá mi manžel. A tak jsme se dohodli, že se vrátím s Nicky do stáje a on bude pokračovat v jízdě, aby měl jeho kůň trochu pohybu...
Cesta to byla šílená, nesla jsem Nicky v náručí a ačkoliv vážila jenom 7-8 kg, byla čím dál tím těžší a těžší. Zvolila jsem delší, ale pohodlnější cestu po silnici, protože jsem zároveň vedla mojí kobylu a nechtěla jsem riskovat nějaké problémy v kombinaci „zlobící kůň a nemocný pes“... stále jsem si myslela, že je Nicky jenom z něčeho vyděšená, nebo má skutečně epileptický záchvat (vzhledem k tomu, že jsem vůbec neměla tušení, jak se takový záchvat u psů pozná, tak to byly jen mylné domněnky). Položila jsem Nicky na zem, abych na chvilku ulevila křeči v rukách. Snažila se běžet sama, ale tlapky jako by jí neposlouchaly. Lehce se pod ní podlamovaly, prohýbala se ve hřbetě. Z tlamičky jí tekly takové hlenovité sliny a měla absolutní žlutý průjem.
Začínalo mi být jasné, že to asi bude něco horšího. V polovině naší cesty už mi blesklo hlavou „to bude asi nějaká otrava, ale kde k tomu proboha přišla?“. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se to zlepšilo. Když jsem jí položila na zem, tak šla o něco lépe, už se tolik netřásla a dokonce slabě vrtěla ocáskem...bylo to jen ticho před bouří. Při posledním položení do trávy pod ní podklesly tlapky úplně a už vůbec nebyla schopná vstát. Čekal nás nejnáročnější úsek z kopce, rozbahněným úzkým úvozem, ve kterém jsem nevěděla co dřív – zda pacifikovat kobylu, která se v těchto místech vždycky tváří, že na ní každou chvilkou skočí nějaký predátor, nebo chytat psa, který měl tendence vyklouznout z unavených rukou a nebo řešit vlastní stabilitu, protože cesta byla nerovná, klouzala a kobyla mě z ní systematicky vytlačovala...
Konečně jsem dorazila do stáje. Nejdřív jsme se s majitelkou stáje pokoušely dovolat místnímu veterináři, když to ale nezvedal, nasedly jsme do auta a vyrazily do Netvořic k veterináři, který byl nejblíže. Doufaly jsme, že bude doma. Nejspíš zrovna obědval, protože jsme tam byli kolem jedné hodiny a z otevřeného okna bylo slyšet cinkání příborů.. Čekání před dveřmi ordinace se nám zdálo nekonečné. Nicky začala podivně chrčet, zdálo se, že se dusí. Opatrně jsem jí rukou otřela sliny, jež jí tekly z tlamičky. Začala mi chabě lízat ruku, v očích výraz bezmezné lásky a důvěry. Vůbec nechápala co se s ní děje a my nechápaly s ní.
Konečně..dveře se otevřely, položily jsme Nicky na stůl a já jsem začala vyprávět, co se až do té doby dělo.
“Víš co mi to přípomíná...“ řekl pan doktor svojí pomocnici. „Ano ano, Furadan,“ odpověděla mu tiše.
„Nedotýkejte se jejích slin! Běžte si okamžitě důkladně umýt ruce! Její sliny jsou nyní silně toxické, je to nebezpečné i pro Vás,“ varoval nás zvěrolékař. Ihned jsme si tedy umyly ruce a pak už jen stály a dívaly se na to bezvládné černé tělíčko.
Veterinář jí píchnul nějaká sedativa. „Nebojte se, teď už nic necítí, můžete nyní v klidu rozvažovat co dál,“ řekl a pak pokračoval: „Můžeme se pokusit pro ní udělat maximum, ale je potřeba dostat jí na kliniku do Prahy. Úspěšnost léčby je minimální a pokud se přeci jen podaří, bude poškození na vnitřních orgánech nevratné. K tou všemu bude léčba finančně velice nákladná. 
Víte, není to poprvé, co jsem se s touhle otravou setkal. V poslední době jsem již uspával více psů z okolí, včetně mé vlastní feny. Všichni byli otrávení Furadanem a bylo to pro ně nejlepší vysvobození. Je to jed, který postihuje nervový systém. Zvláště způsobuje ochromu dýchacích svalů, to zvíře vlastně zemře smrtí udušením. A vůbec nemusí otrávenou návnadu pozřít, stačí, aby k němu přičuchlo nebo se v tom vyválelo...tak to bylo např. u té mojí feny, našla poblíž výběhu pro koně pohozenou otrávenou návnadu a vyválela se v ní...
Nejhorší na tom je, že jsem věděl, kdo přesně to udělal. Jenže jsem na něj neměl vůbec žádné důkazy, nebylo možné ho z toho usvědčit. Udělal jsem tedy ve vsi aspoň veliké haló, aby si to pro příště ten člověk rozmyslel. Je to strašný, když si představím, co všechno se může stát! Ten jed zabije vlastně všechno živé. Kdyby s tím přišlo do styku malé dítě, bude to na něj mít stejné účinky, jako na toho psa! Stejně nebezpečné je to i pro dospělého člověka...“
Stála jsem u zdi a přes slzy už téměř neviděla. Poslouchala jsem pana doktora a připadala si jak ve zlým snu. Čekal na mé rozhodnutí. Znova mě ujistil, že teď Nicky nic necítí. Nejtěžší rozhodnutí padlo.
„Jestli chcete, můžete počkat venku.“
Neodešla jsem, chtěla jsem jí zůstat na blízku. Nicky dostala první „poslední injekci“. Chvilku jsme čekali, ale zdálo se, že to jejímu silnému tělu nestačilo. Dostala druhou „poslední injekci“.
Postupně v ní zhasínaly poslední zbytky života, až už bylo jasné, že vyhasl úplně. Z čumáčku a konečníku jí vytékalo obrovské množství zelenožluté vody, nepěkný pohled. Dodnes nevím, zda je to běžné a nebo zda to byl jeden z projevů té otravy.
Teď už nás pan doktor vyhnal ven z ordinace, aby mohl vše dokončit. Za nějakou chvilku jsem pak převzala papírovou krabici, v níž byla naše malá zabalená.
„Nebojte se, můžete jí normálně pohřbít. Tahle látka má rychlý rozklad, takže se nemusíte bát, že byste tím zamořili půdu. Kdybyste se rozhodli podávat nějaké trestní oznámení nebo tak a potřebovali ode mě nějaké papíry, tak to není problém.“
Zaplatila jsem za injekce a pak už jsme jen naložili krabici s Nicky do auta a vydali se na zpáteční cestu, tentokrát dodržujíce všechny dopravní předpisy, protože už nebylo kam spěchat...
Večerní oslava mých narozenin byla ve znamení slz. Příbuzní, jež se sešli, aby mi mohli popřát, nevěděli, co si počít... Udělali jsme Nicky malý hrobeček v zahradě, kde nyní spinká, zabalená v krabici a mezi tlapičkami má položený svůj oblíbený míček.
Moc nám chybí, byla členem rodiny, měli jsme ji jako vlastní dítě. Nikdy na ní nezapomeneme, ona byla jedinečná! Žádný jiný pes se jí nevyrovná, její přítulná a zároveň velmi hravá povaha, vytrvalost a síla mladého zdravého těla, oddanost a odvaha…byla nepřekonatelná! I když se na ní člověk občas musel zazlobit, např. když vyhrabala díru uprostřed trávníku, nebo nám drze sdlábla kus čokolády ze stolečku, byla to naše Můrka a my jí milovali nadevše.
Pokud by někoho zajímalo to svinstvo, které jí zabilo, doporučujeme tento odkaz: www.karbofuran.cz – najdete zde vcelku dobré informace o tom, jak tato látka působí a jak je vůbec možné, že se někde ve volné přírodě vyskytla…
A jako poslední obrázek zde ukážeme mapu, kde se nám tato ošklivá událost udála...oranžovou čárou je znázorněna naše trasa, vyrazili jsme z Ouštic. V místě červené čáry je pak znázorněn úsek, na kterém jsme zaznamenali její divné chování a na jehož konci jsme se rozhodli zjistit, co se děje. Tento úsek jsme urazili relativně rychle, protože koně běžěli svižným klusem. Nemáme tušení, v jakém místě se s otrávenou návnadou setkala, pouze to odhadujeme na les, kterým jsme také projížděli.
Po kliknutí na obrázek se Vám mapa zvětší, podklady jsme si zapůjčili z portálu www.mapy.cz